Každý ateliér má svoji atmosféru. Udává ji její majitel – umělec – a odpovídá jeho naturelu, povaze, uměleckému zaměření. Když jsem s manželkou Ludmilou vystoupal na Hollarově náměstí v roce 1963 do ateliéru Karla Vysušila, měl jsem báječný pocit: vůně barev, hotové i rozpracované obrazy, zvláštní kouzlo prostředí a živelný Karel Vysušil! Vybrali jsme si tehdy obraz „Pták z profilu“, který nás okouzlil svou barevností, dynamickou malbou i kompozičním rozvržením kresby. Modrá převládala nad ostatními barvami, žlutá uváděla spolu s bílou ptačí křídla do pohybu, červeň i zeleň jen lehce zazářily… „Není hotový, budu na něm ještě pracovat, ale slibuji, bude váš!“ Je, visí v čele jedné stěny pokoje mezi vybranými autory a je symbolem našeho dlouholetého přátelství. Domů jsme si tenkrát odnesli jiného ptáka: grafický list zhotovený kombinovanou technikou, z roku 1962-63. Tenkrát jsem netušil, jak umělec předběhl dobu, když využíval na desku nanesené laky, textilní artefakty i úlomky pevných hmot. Ten list je „starý“ čtyřicet tři roky a neztratil nic na svěžesti a výmluvnosti.
V průběhu let jsem pochopil, že Vysušilův styl práce je osobitý, jeho umělecký záběr zasahuje od malby, kterou autor oprávněně upřednostňuje, přes barevné koláže až k tvorbě grafické. Zkusme alespoň stručně hodnotit rozsáhlé Vysušilovo dílo, které by zasluhovalo důkladnou studii, a zamysleme se nejprve nad jeho malbou. Je svébytná, kompozičně vyvážená, barva se postupem let mění od více či méně tlumených tónů až k výrazným valérům, které jsou v posledních letech znovu utlumeny na úkor černé, výrazné kresebné linky. Převládá živelná nutnost vyjádřit pohyb, zachytit jedinečný časový okamžik; obraz je citovým vyznáním tvůrce, který reaguje na vývoj umění ve světě i u nás, je sebereflexí vitálního senzitivního člověka, který miluje život, přírodu, obdivuje staré kultury Májů stejně jako primitivní umění černé Afriky nebo grafickou dokonalost starověké Číny a Japonska. Cestování umělci umožňuje osobní kontakt s tím, co jej přitahuje, inspiruje a zpětně nutí k realizaci nových, myšlenkově bohatých nápadů. Obraz je tedy na prvním místě; je plošně neomezený (oproti rozměru tiskařských strojů) a je jedinečný v časovém vymezení. Ateliér Karla Vysušila opouštěly jen obrazy hotové, které nechával dlouho zrát, na kterých s odstupem času znovu pracoval a které jsou dokumentem jeho vývoje od let padesátých po současnost.
Grafický list je určitou nutností. Obraz se v době socialistického realismu musí „něčemu“ podobat, musí být poplatný době, jinak se stává neprodejným (není komisí uznán, nesmí být vystavovován, je pouze dobrým artiklem pro zasvěcené sběratele a znalce umění). Grafika je tedy vhodnou náhradou obrazu a umělec se snaží divákovi sdělit formou grafického listu to, co je mu současnou kritikou zakazováno. Rodí se tedy listy reagující na světový vývoj, grafiky, ve kterých někteří umělci a stejně tak Karel Vysušil uplatňují strukturální členění desky, hluboké leptání, aktivní zásahy vrstvení, frotáž, asambláž reálných prvků (šedesátá léta, viz Poselství jiného výrazu, Mahulena Nešlehová, Poselství „informelu“ v českém umění 50. a první polovině 60. let).
Karel Vysušil reaguje po svém. Vedle zcela abstraktních motivů stále uplatňuje reálný prvek, motivy z přírody či života člověka. Zcela nevšedním způsobem řeší portréty významných umělců a osobností. Nezáleží na zvolené technice; dřevoryt je stejně působivý jako suchá jehla. Důležitý je výsledek: autor mistrně zachytil charakteristické rysy lidské tváře i povahu portrétovaného. Vysušilovy portréty jsou tedy něčím víc než grafickým či fotografickým záznamem, jsou svědectvím o citlivém přístupu autora k jednotlivým osobnostem, jsou důkazem toho, že i portrét pojatý moderně může být záznamem lidské duše a charakteru (T. Bím, F. Gross, V. Sokol, fotograf a přítel Sudek a mnoho dalších). Pokud se autor snaží ve své tvorbě řešit životní materiální probémy, pak je vždy střízlivě ukázněný a nikdy se nepodbízí (viz grafické listy s motivem mateřství, užitková grafika, obálky a ilustrace ke knihám).
Volná grafika je stále poplatná obrazu, je stejně barevná, stejně senzitivní, neustále se vyvíjí tak, jak se myšlenkově vyvíjí v průběhu času a vlivu prostředí i umělec. Stále častěji uplatňuje techniku litografie, k ostatním technikám se vrací jen okrajově. Litografický kámen plně umožňuje barevné vyjádření, autor neváhá přidávat stále nové barvy pokud to námět vyžaduje (i za finanční oběti při nízkých nákladech a velikosti grafických listů), tiskař je pečlivě vybírán a střežen. Vysušil je úzkostlivě pečlivý, výstředně pedantský, náklady jsou úmyslně nízké, papír je citlivě volen, tisk musí splňovat jeho náročné a často až fantastické představy. Takový je Karel Vysušil, taková je jeho grafická tvorba, takový je grafický list, který po dokončení nabízí vybranému okruhu náročných sběratelů, kteří jsou právem okouzleni jeho tvorbou. Pokud v průběhu let dospěl k drobné či komorní grafice, pak i zde musíme ocenit Vysušilovu snahu po dokonalé kvalitě a zhodnocení jednotlivých listů kolorováním tak, že se každý listá stává jedinečným originálem, unikátem.
Opusťme grafickou tvorbu a věnujme se koláži, která z grafické tvorby zákonitě vyplývá (alespoň u Karla Vysušila, který využívá k tvorbě pouze svých grafických listů). Kdo měl možnost sledovat Karla při práci, určitě potvrdí, že nic nenechává náhodě, volí nejkvalitnější lepidla, ruka je při tvorbě naprosto jistá, nápady jsou až nepředstavitelně komplikované, podkladový materiál je stálý. Proto je výsledek atraktivní, harmonický a vysoce kultivovaný. Pokud je obraz výslednicí složitého myšlenkového uvažování, pak koláž je rovnocenná, ne-li ještě bahatší. Po krátké exkursi do výtvarného světa Karla Vysušila musíme připustit, že je člověkem, který svou tvorbu bere zcela zodpovědně, stala se mu životním posláním, ba co víc: nutností. Snad proto působí tak věrohodně a pravdivě.
Při jedné rozmluvě autor prohlásil: „Mojí univerzitou byl Sudkův ateliér, tam jsem potkal mnoho významných osobností a umělců, tam jsem vyslechl nevšední názory na moderní umění i kulturní dění u nás a ve světě, tam jsem pochopil, kudy se musí ubírat moje tvorba, ten Sudkův ateliér byl pro mě víc než univerzita. A základní pravda? Kdo neumí reálně a dobře kreslit, nemůže dělat ani modení umění“. Sudkův usměvavý laskavý portrét je toho svědectvím.

. . .

Každý ateliér má svoje osobité kouzlo, svoji atmosféru. Znovu jsem v ateliéru Karla Vysušila, tentokrát v Podolí. Zelená zahrada nakukuje do prosklené stěny, afričtí bojovníci střeží tajemství ateliéru, obrazy jsou svědectvím desítiletí, grafické listy září svými barvami, barvy voní, a obraz, obraz inspirovaný studiem podkladů pro Karlovu cestu do světa amerických předků v Mexiku Mundo MAJA nám tiše šeptá: „hledejte kouzlo barev, hledejte štěstí v kráse, hledejte radost, pokoj a mír:“ Hledejte, vážení diváci, hledejte a obdivujte umění, které Karel Vysušil vytvořil pro náročné diváky!

Karel Žižkovský