U každé kolébky stojí při narození děťátka tři sudičky. Pokud tomu nevěříte, pak jste určitě neposlouchali nebo nečetli pohádky. U kolébky (pomyslné pochopitelně) Karla Vysušila určitě stály. Byly to takové obyčejné babičky, žádné krasavice, trochu vysušené, na hlavách šedivé plachetky. Sotva začal budoucí umělec vřískat, hned spustily: „Já ti přeji šikovné ruce a hlavu plnou nápadů, aby se z tebe stal vnímavý a šikovný malíř a grafik!“ „A já, já ti přeji mrštnost, šlachovitou postavu a rychlost, abys v tom mančaftu Paleta vlasti nedělal ostudu a dával góly. Jen pozor na hlavičky, po nich se blbne a kumšt potřebuje pořádně myslet“. „A copak ti mám ty malé pachole, popřát já, třetí sudička, když sestry už toli nadělily? Už to mám: já ti zařídím, že od čtyřiceti let nebudeš stárnout!“ Domluvily, ztratily se jako pára nad hrncem a ani Karlova maminka netušila, co jejího chlapečka čeká.
Stalo se, čas plynul, Karel okukoval reprodukce slavných obrazů v obchodě na Národní třídě a už v patnácti letech věděl, že bude malířem. Je, je výborným malířem, se smyslem pro kompozici, citem pro barvy, dovede zachytit proměny času v prostoru a v každém okamžiku. Je citlivý, senzitivní a někdy až příliš pečlivý. Chápe vývoj umění v tom dobrém slova smyslu a jeho obraz je svědectvím životního vyznání a poselstvím pro každého zasvěceného pozorovatele.
Stejný vývoj prodělala i jeho grafika a mistrné koláže, sestavené jen z jeho vlastních grafických listů. Měla tedy pravdu ta první ošuntělá sudička. I druhá dobře prorokovala. „Pojď si s námi někdy zakopat“, láká malíř a kamarád Ronovský. Šel, a vášnivě propadl tomuto sportu a jeho góly by určitě hodnotil kladně autor Klabsubovy jedenáctky Karel Poláček: Páni, to byla rána, no neé, ten padáček, pozor na hlavu Karlíku, víš že nesmíš zblbnout!
A Karel přicházel na výstavy a na večírky Hollaru na Příkopech a hlásil: „tak jsem dal takovou šupu, ani ji brankář nezaregistroval a jdem si Naděnko, trsnout!“ A už prohání manželku po parketu a nevynechá žádnou krasavici přítomnou na večírku, dokud všechny neutahá. Báječná energie, vitalita, nadšení. Bodejď by ne, když i třetí babice sudice měla pravdu. Od čtyřiceti let se ten kluk nezměnil, je stále stejný, štíhlounký, chutná mu víno, jezdí po světě, maluje, stříhá, honí Tomáše Svobodu po tiskárně a velí: „přidat červenou, chce to ještě trochu modré, tahle litografie, ta bude nejkrásnější, ta se nám určitě povede!“ Po dokončení je spokojen, ale jen do chvíle, kdy znovu vkročí do té tajuplné tiskárny, podzemní sluje, která se mu stalal osudem.
Pokud máte pocit, že jsem o malíři a grafikovi Karlu Vysušilovi mluvil příliš lidsky a přátelsky, tak vězte, že jsem tak mluvit chtěl, protože o velikosti jeho díla hovoří vystavené práce a při besedě o své práci koncem výstavy promluví i zde přítomný skoro osmdesátník Karel Vysušil. Sudičky nelhaly. Karel je báječný člověk, mimořádně nadaný umělc, a já jen dodám, že sudičky při odchodu šeptaly: „budeš tady sto let, to ti stačí, ty prcku“. Tak připijme na tu stovku, Karle!
Tvůj Karel
Karel Žižkovský