Každá lidská tvář je jiná. Nezáleží na barvě pleti ani na rase, nikdy nenajdeme dokonalého dvojníka. Tato jedinečnost je ovlivněna mnoha faktory. Začíná vývojem člověka, je formována prostředím a genetickým kódem bývá potvrzena. Lákala, láká a věřím že bude lákat umělce všech dob k zachycení její podoby na papír, plátno či hladkou zeď vznešených paláců, aby byla uchována pro budoucnost. A přesto, že vynález fotoaparátu dovoluje dnes mačkat spoušť i jedincům, kteří ještě neznají abecedu, ale „techniku“ již vzali na vědomí, přesto zájem umělců zpodobnit, zaznamenat lidskou tvář neustává a dokonalý portrét patří stále v vrcholům uměleckého projevu. Sochař kreslí, modeluje a vdechuje život kameni či hlíně, malíř, znalý portrétního umění nanáší základní barvu, přidává jednotlivé tóny a hledá podstatné detaily, výrazné znaky a odlišnosti, aby plně vystihl malovaný model, a konečně grafik, ovládající jednotlivé grafické techniky, využívá svých znalostí a přenáší tvář – lidskou tvář – na graifickou matrici, aby v okamžiku vytištění byla zachycena a vypovídala o talentu jejího tvůrce, tvůrce reproduktora, připustíme-li toho nejvyššího Stvořitele na počátku věků.
Dějiny dokazují, že člověk – umělec se snažil v průběhu staletí zachytit portréty významných osob, které nějakým způsobem ovlivnily vývoj společnosti a utvářely historii lidského rodu. Když říkám „nějakýmzpůsobem“, pak připouštím, že mezi portrétovanými nacházíme často vladaře darebáky, generály s touhou ovládat armády a válčit za každou cenu proti všem, jen když sviští šípy, řinčí meče a duní děla. Malíři i sochaři portrétovali a často dokonale zachytili nejen tvář, ale i stín duše a charakter portrétovaného. Díky jejich umění můžeme pohlédnout do tváří dobrých i zlých a vyčteme z nich povahové vlastnosti, ducha doby ve které žili, i příběhy, které prožívali v každodenním životě. Záleží tedy na talentu umělce, portrétujícího danou osobu, zůstane-li jen u vnější podoby, někdy zcela věrné a přesné, ale neživé, nebo se pokusí tvář oživit a vdechnout jí pomyslnou duši, aby k nám hovořila, abychom před sebou viděli živého člověka.
Vrcholným obdobím přejícím portrétu byla pravděpodobně doba empíru a biedermeieru, kdy umělci získávali zakázky nejen od vladařů a šlechty, ale stále častěji zpodobňovali tváře významných měšťanů a jejich manželek i dětí, a také tváře obyčejných lidí, venkovanů, řemeslníků i žebráků. Na těchto protrétech se můžeme poučit nejen o talentu malíře, ale i o jeho přístupu k osobě, kterou maloval a snaze zachytit nejen podobu, ale i povahu člověka. K malířům a sochaříům se postupně připojili i umělečtí fotografové a právě fotografie dokazuje pravdivost předchzích úvah o „oživení“ tváře. Každý dnes mačká spoušť snadno dostupných přístrojů, ale výsledkem jsou převážně portréty usměvaných prázdně dunících nádob, kterým říkáme hlava. Jen málokdo z fotografujících pochopil, že je nutné ovládat nejen techniku, ale také kompozici, hru světla a stínu, vědět jaké pozadí zvolit a v neposlední řadě vědět, kdy zmačknout ten mrňavý puntík. Proto je mnoho fotoportrétů, ale málo uměleckých portrétů nepostrádajících náladu, zachycujících radost i slzy na tvářích modeů. Znovu platí stejná zásada: pokud umělc nepochopí důvod proč zachytit lidskou tvář, pak zaznamenává pouze neživou podobu a vzniká tak doklad o existenci jedince, nic víc.

. . .

Opustíme-li nutné úvodní úvahy člověka, který má hovořit o jediném umělci, tvůrci grafických portrétů, pak se znovu budeme ptát proč a jak se zhostil svého úkolu oživit lidskou tvář. Tím dotazovaným a sledovaným tvůrcem je grafik, malíř i talentovaný fotograf Karel Vysušil. Celé jeho rozsáhlé dílo je svědectvím o nevšední píli, nadání a snaze objevit a zachytit svět, který přes veškerý pokrok zůstává stále záhadným (a to je dobře!), tajemným, ale i krásným ve své neuvěřitelné pestrosti, velkoleposti a proměnlivosti.
Vysušilovo hledání a objevování světa bylo poznamenáno na samém počátku zkušenostmi, které získal při studiu na Škole dekorativních umění v Praze a následně na Akademii výtvarných umění tamtéž. Už ve školním prostředí se projevovala citlivá a neklidná povaha, která nutila umělce neustále pátrat po příčinách a souvislostech ovlivňujících výtvarný život u nás i ve světě. Ten vnitřní neklid a zvídavost mladého člověka jej přivedly až do ateliéru Josefa Sudka. Měl štěstí, malíř Andrej Belocvetov poznal Vysušilův talent a uvedl ho rovnou do prostředí, které na něj neuvěřitelným způsobem zapůsobilo. Byli zde výjimeční umělci i další významné osobnosti, slyšel slova o moderním umění v době, kdy v Čechách už začínala doba uměleckého temna pro vše co přichází ze západu a SORELA ovlivňovla nejen tvorbu, ale i myšlení lidí. Slyšel mnoho slov o kulturním dění ve světě a uvědomil si už tenkrát, že člověk nesmí zapřít sám sebe, nesmí ztratit odvahu říkat pravdu a projevovat svůj vlastní názor a prosazovat svůj umělecký styl.
Není divu, že toto prostředí učinilo dojem na mladého člověka a natrvalo ovlivnilo jeho budoucí vývoj i život. Dodnes Karel Vysušil znovu a znovu opakuje: „Sudkův ateliér a přátelství tohoto neuvěřitelně laskavého a usměvavého člověka bylo pro mne víc než universita. Díky němu a přátelům, kteří v ateliéru našli prostor pro diskusi, jsem slyšel slova a myšlenky, které poznamenaly můj život travale. Mnozí dávno nežijí, odešli „tam na druhou stranu“, ale moudrá slova zůstala a znovu opakuji, ten ateliér byl pro mne víc než universita!“ Neklid a touha objevovat, hledat, pátrat ovšem v duši umělce stále přetrvává. Je člověkem senzitivním, v hlavě se mu rodí stále další nápady, je neuastále poháněn vnitřním neklidem, který velí: experimentuj, nespokoj se s stím, co už jsi dokázal, hledej novou inspiraci kolem sebe, zkoušej neobvyklé postupy (tak se zrodily koláže, ojedinělé koláže, které umělc sestavuje ze svých grafických listů, které pracně a cílevědomě stříhá, lepí a vytváří výjimečné, kompozičně rafinované originály!), toulej se po světě, ve kterém uvidíš zázraky, jiné lidi, jinou přírodu, jinou kulturu i umění! A Karel Vysušil tiše naslouchá svému vnitřnímu hlasu a je ve svém věku obdivuhodně svěží, pilný a doslovně odvážný.
Ten, kdo zná Vysušilovo rozsáhlé dlo, mi dá určitě zapravdu, že grafické listy i obrazy ze současné doby jsou stejně hodnotné a umělecky náročné jako ty z dob předchozích. Pochopitelně celá tvorba prochází složitým vývojem, ale ten ke každé umělecké osobnosti patří a bylo by chybou, kdyby tvůrce na své cestě ustrnul, opakoval se, tápal a vracel se zpět. Toto nebezpečí u něj nehrozí a sám umělec je často při dokončení nových litografických listů přesvědčen, že jsou „lepší“ než některé listy starší. Proč ne, umělecké zrání, zkušenosti a znalosti přece ovlivňují tvorbu člověka po celý život.

. . .

Je s podivem, že člověk tohoto ražení dokázal už na samém počátku ukáznit sám sebe, svou fantazii a soustředit se na portrét (při studiu grafických listů věnovaných této tématice musíme přiznat, že jsou to portréty virtuózní i když často měnil grafické techniky, ale o tom podrobně později). Z roku 1944 jsou známy portréty z rodinného prostředí, později, v době, kdy byl Karel Vysušil na Akademii výtvarných umění (1945) zpodobňuje školni modely, a tato vášeň (jak jinak to nazvat) se stala na dlouhou dobu autorovým koníčkem. Vyhledává daslší osobnosti a v ateliéru, kde pracuje spolu s malířem Richardem Fremundem graficky ztvárňuje jejich tváře, kterým vdechuje život. Portrétování v té době bylo jakousi nutností a potřebou, ale nikdy se nestalo zdrojem obživy. Vždy portrétoval kamarády, přátele, herce i herečky (M. Růžičková, Jitka Molavcová, J. Kanyza),
kolegy výtvarníky (J.Šerých, F. Gross, T. Bím, J. Hořánek), kunsthistoriky (L.Hlaváček) a další významné osobnosti i nahodilé postavy, které grafika něčím zaujaly. K zajímavým a často portrétovaným osobnostem patřil pochopitelně Josef Sudek, tu milovanou tvář zpodobnil mnohokrát různými grafickými technikami. „Sudek byl vděčný model, nikdy se moc nebránil, jednou přišel do litografické dílny, opřel se o mašinu a já už jsem kreslil na kámen jeho podobu. Jindy jsem realizoval suchou jehlu nebo dřevoryt…“ Tolik Karel Vysušil a já musím dodat, že všechny portréty Josefa Sudka jsou vpravdě výtečné, plně vystihují člověka, laskavého člověka, který celý život hledal náměty pro svoje fotografie tam, kde jiní byli potrefeni slepotou a stal se průkopníkem české fotografické školy.
Karel Vysušil nikdy nepotřeboval předběžné skicy ani studijní kresby. Vždy vybranou osobu převáděl grafickými nástroji přímo na matrici, ze které následně vytiskl jen několik grafických listů. Přesto, že náklady některých grafik jsou velice nízké, mohl si portrétovaný odnést list domů a Karlovi zůstaly další tisky v archivu. Snad právě proto vzniklo mnoho portrétů jako grafické listy, zatímco olejů, které začal malovat už v roce 1944, je jenom několik. Při pečlivém prohlížení grafických portrétů Karla Vysušila nás překvapí pestrost grafických technik, které autor při jejich vzniku používal. Toto zjištění dokazuje skutečnost, že umělec důkladně ovládá všechny techniky a proto mohl zvolit dřevořez či linoryt, jindy použil suchou jehlu nebo se rozhodl pro techniku akvatinty. V litografické dílně pak využíval hladkých vápencových desek, na které přenášel virtuózní kresbu. V průběhu několika let vzniklo rozsáhlé dílo, vzbuzující obdiv nejen mezi umělci, sběrateli, ale i znalci umění. Není tedy divu, že Karel Vysušil byl přijat již v roce 1952 do prestižního Sdružení českých grafiků Hollar, kde vystavoval právě své vynikající portréty. Pochvalně se o jeho grafických listech s touto tématikou vyjádřil i významný zahraniční umělec A. Sibeyros, který obdivoval zvláště dynamičnost provedení a expresivní styl Vysušilovy tvorby.
Samostatnou část práce umělce tvoří rodinné portréty. Často a rád zpodobňoval zvláště manželku Naďu. Z její tváře vyčteme náladu daného okamžiku a obdivujeme mistrně provedenou kresbu, plně vystihující povahové vlastnosti modelu. Tyto portréty, zhotovené pokaždé jinou grafickou technikou, prozrazují nejen Vysušilův talent, ale hlavně citový vztah a obdiv k ženě, kterou si vybral pro společný život a kterou upřímně miloval a miluje dodnes. Do této skupiny intimních portrétů musíme přiřadit i autoportréty, na kterých autor zachytil, zaznamenal svou podobu v proměnách času, tak jak postupně vznikaly. Zachycují nejen nálady citlivého člvoěka, dokonalou podobu, ale i vnitřní napětí a určitou zadumanost, kterou bychom u tak senzitívního člověka nečekali. Snad přemýšlel o své budoucnosti a údělu umělce v podivném světě.
Co je typické pro Vysušilovy portréty? Předně obdivujeme expresívní, nervní linku, kresbu; čáry se po tiskové matrici jen míhají, prozrazují rychlost a jistotu s kterou umělec pracoval. Základem pro jeho portrét jsou oči, které naznačují intimní život modelu. Jsou vždy trochu tajemné, výrazné a snad i vyzývavé. Nos patří k charakteristickým znakům stejně jako rty, a jen virtuóz kresby je dovede nakreslit tak, že okamžitě poznáme zpodobňovanou osobu. Vlasy či vousy tvoří jen rámec ke tváři, aby byl portrét uzavřený. Ostatní atributy dotvářející portrét už jsou nepodstatné. Celá plocha grafického listu je rozvržena tak, že hlava je ve středu kompozice, v centru naší pozornosti, zatímco ostatní prostor je volný, jen částečně šrafovaný. Převážně zůstává čistý a tak divák upíná pozornost na portrétovanou hlavu a celek vyvolává dojem zdánlivého klidu. V případě, že prostor je zcela temný, graficky důkladně propracovaný, pak tvář modelu vystupuje do popředí a umělec tak dociluje dramatického napětí a navozuje určité tajemství, skrývající se v tváři modelu. V žádném případě však pozadí nemá zcela zaujmout divákovu pozornost, ta se musí soustředit na tvář portrétovaného. Teprve po dokreslení celé plochy je dílo ukončeno. Grafické techniky pak umožňují navodit náladu, prohloubit napětí nebo naopak naznačit klid, příjemnou pohodu a vyrovnanost lidské tváře. Suché jehly jsou více dynamické, expresívní, zatímco dřevoryt či linoryt umožňuje větší volnost v provedení. Litografie se vyznačuje určitou měkkostí, lehkostí a dovoluje umělci až malířský přístup k řešení grafického listu.
Jak už bylo zmíněno výše, jsou Vysušilovy portréty výmluvné, charakteristické, vystihují nejen podobu modelů, ale i jejich nálady a většinou zaznamenávají i jejich povahové a charakterové vlastnosti. Čím toho dociluje, kde hledat tajemství jeho úspěchu? Odpověď je jednoduchá: Karel Vysušil si vybíral modely nahodile sám a měl vysloveně potřebu je kreslit. Pracoval s radostí, pro potěšení a rychle, takže portrétovaný neměl čas si připravit „masku“ ztrnulosti ani přetvářky. Vstupuje spolu s umělcem do příjemné hry, zůstává sám sebou, nic nepředstírá a těší se na výsledek grafikovy práce. Po dokončení je potěšen, někdy překvapen, ale nikdy není zklamán. „Jsem to já, ten Karel mě trefil!“ Práce je u konce, tisk je vytištěn, model obdarován a nezbývá než připojit: tvář, lidská tvář promluvila!

. . .

V závěru je nutno s potěšením konstatovat, že rozsáhlé portrétní dílo Karla Vysušila je nejen dokumentem doby, zachycujícím převážně známé osobnosti, ale důkazem o jeho talentu a uměleckém nadání. Škoda, veliká škoda, že v posledních letech se přestal této tématice zacela věnovat a zaměřil se převážně na abstraktní motivy, kdy hlava (ta se stále objevuje!) je jen symbolem lidství, rasy či vzpomínkou na dávné civilizace. Škoda, že autor nerealizuje alespoň svůj autoportrét, který by uzavřel celou sérii předchozích vlastních portrétů. Byl by nejen svědectvím o jeho současné podobě, ale také důkazem, že tuto náročnou tématiku i grafické techniky stále ovládá. Tato kniha zachycuje tedy jednu uzavřenou etapu tvorby umělce, který se svým celým dílem významně zapsal do dějin české grafiky i malby a dokázal, že i v dnešní době má dobrý protrét svou cenu a hodnotu.

Karel Žižkovský