„To, co se dnes ve výtvarném umění děje, mi přijde především jako exhibice schválosti“ Magor Jirous
Vážení přátelé, dámy a pánové,
Možná vás překvapí, že na výstavě obrazů, koláží a grafických listů Karla Vysušila používám citát, který se na letošního jubilanta vůbec nevztahuje, ale chtěl jsem připomenout dobu, ve které žijeme a která je prostorem, kde se odehrává zápas mezi pravdou a lží, podvodem a přetvářkou na jedné straně a upřímností a čestností na straně druhé. Být čestným a upřímným se moc nenosí ale přesto jsem přesvědčen, že jedině tak dobro může překonat zlo a hnus, který je nám neustále servírován ve všech podobách. Karel Vysušil patří k těm, kdo se o to od samých začátků snaží a vykročil na nevyšlapanou cestu, odmítl socialistický realismus a patřičné pocty laureátů a vydal se na objevnou cestu, poučen významnými přáteli, mezi něž patřil Josef Sudek, Zdeněk Sklenář, Jiří Kolář, František Gross, Jan Zrzavý a další. Objevil svůj svět, uplatnil bohatou fantazii, rozvinul paletu barev, ve které září modrá i červená, jasně svítí žlutá a zeleň, černá kreslí a bílá jen citlivě prosvítá. Objevil svět, ve kterém se plně uplatňuje jeho senzitivní neklidná povaha a nabízí nám své práce, které umožňují nahlédnout do jeho citlivé duše. Kresebně se vyvíjel od portrétů k abstraktním variacím, barevně řešil plochu v období informelu až dospěl od obrazu přes grafiku ke kolážím. Uzavřený svět, jednota názoru, harmonie barev, čistota linií, dokonalost provedení.
Taková je Vysušilova tvorba, kterou dnes už potřetí obdivují diváci na sérii čtyř retrospektivních výstav v Praze a posléze i v Olomouci. Umělecká cesta mladého osmdesátníka není ani zdaleka ukončena, s vitalitou jemu vlastní pracuje v ateliéru na obrazech, kterými chce diváky překvapit v příštím roce, v litografické dílně řeší složité barevné kompozice a využívá volného času k realizaci komplikovaných, dokonalých koláží. Nesmíme ale zapomenout, že Karel Vysušil není jen umělcem, ale také člověkem, který celý svůj život uměl plně prožít a vychutnat: věnoval se vášnivě fotbalu, rád cestuje a svět osahal svými dlaněmi i objektivem fotoaparátu a fotky by stály určitě za vystavení. Obdivoval světové umění na výstavách i v galeriích, neustále se učil a objevoval krásu primitivních národů i vyspělých starých civilizací. Snad proto si zachoval dobrou a svěží mysl a díky své vitalitě se prakticky fyzicky nemění. Je to stále báječný veselý člověk, kamarád, umělec a přítel.
Závěrem si dovolím převyprávět jednu krátkou příhodu z cest, tak jak mi ji vyprávěl grafik Pavel Sukdolák; snad vás potěší: „jednou jsem s Karlem Vysušilem jel do Německa na výstavu, po vernisáži se pilo dobré víno a Karlovi chutnalo, pozdě večer jsme potom spolu ulehli u přátel do manželských postelí a Karel velice rychel usnul. Ve spánku se přehazoval ze strany na stranu, rozhazoval divoce rukama, cosi mumlal a dokonce mě párkrát nakopl. Tak dost, vzbudil jsem spáče a ten s úlevou vyprávěl: Čéče, já ti měl divnej sen, hrál jsem fotbal za nejlepší anglický manšaft, a oni mě prodali do Kyjeva a táhli mě takovým tím tunelem k letadlu. Tak pochop, co jsem měl dělat, že jo?“ Historka je pravdivá, zájem o fotbalistu Karla byl vždy veliký a tak dovolte, abych popřál umělci mnoho cestovatelských zážitků, krásné fotbalové přenosy a v prvé řadě stále jistou ruku při malování a stříhání koláží.
Karel Žižkovský