Barevná paleta Karla Vysušila

Pamatujete si na dětské kaleidoskopy, takové nevelké válečky, do kterých jste se dívali jedním okem proti světlu a na druhé straně se odehrávaly podivuhodné barevné zázraky: skleněné střípky i korálky se všelijak přeskupovaly a vytvářely neuvěřitelně krásné barevné obrazce. Stačilo pootočit trubičku a byl tu nový obraz a človíček, dítě, které má fantazii si představovalo, že se dívá na poklad Šeherezády, do klenotnické výlohy plné zářivých drahokamů a luštilo tvary a vymýšlelo si příběhy, ve kterých ty poklady či vysněné bytosti bývají ukryty a vystupují.
Proč vyprávím o barevných zázracích a fantazii při zahájení výstavy malíře a grafika Karla Vysušila? Protože jeho současné dílo, ke kterému se vypracoval od sugestivně provedených portrétů významných herců, umělců, výtvarníků až do světa, v němž barvy svítí, září, provokují, hladí naši mysl a nutí nás zasnít se, popustit uzdu fantazii a stát se znovu dítětem, abychom zcela pochopili smysl jeho tvorby, která nemá v českém umění obdoby. Můžete podotknout, že barevně zpracovává plochu i grafik Lamr nebo malíř Sýkora; budiž, ale Karel Vysušil byl první, objevil význam barev a s odvahou jemu vlastní namaloval obrazy i mnohobarevné litografie, u kterých jednotlivé tóny mistrně ladí a zaplňují celu uvažovanou plochu.
Píše se rok 1952 a Karel Vysušil už burcuje naši fantazii a nutí nás nad jeho dílem přemýšlet. Je hotovým umělcem. Jeho studium a vývoj odpovídají jeho naturelu. Po absolvování Školy dekorativního umění v Praze pokračuje na Akademii výtvarných umění, ale není zcela spokojen, stále hledá, přemýšlí a vzdělává se. Za svou pravou univerzitu považuje teprve ateliér fotografa Sudka, kam často dochází, a kde se potkává s mnoha významnými umělci a osobnostmi. Sám říká: „Patřil jsem ke skupině lidí, kteří věděli, jak se do Sudkova ateliéru dostat bez klíče. U vrátek byly schované dva drátky, ty se spojily a fotograf slyšel zvonek. To vědel Ota Janeček, Anderej Bělocvětov, Václav Sivko a já. Tam v tom báječném prostředí jsem vyslechl nevšední názory na vývoj umění i kulturní dění u nás i ve světě, tam jsem pochopil smysl a poslání uměleckého díla a uvědomil si, kudy se musí ubírat moje tvorba. Sudkův ateliér byl pro mě víc než univerzita!“

. . .

Prohlížíme-li si dnes vystavené koláže a grafické mnohobarevné litografie, pak dospějeme k poznání, že Vysušilova tvorba je mimořádně kultivovaná, nápaditá a bravurně promyšlená, přesto, že se nezaměřil pouze na některé barvy, jak tomu u mnoha umělců bývá. Vysušil má odvahu a chuť měnit svou barevnou paletu. K základní kreslicí černé barvě přidává jednotlivé tóny. Jednou nechá zaznít zelené valéry, jindy žlutou a její odstíny, následně se rozhodne pro červenou a ta dekoruje, rámuje ostatní zvolené tóny. Zatímco v minulosti vycházel z reálných prvků (uplatňoval klasickou lidskou postavu či symbol; profil ptáka, ženskou tvář, které mistrně zakomponoval do složité, na barvě postavené kompozice, pak v posledních letech postupně přechází k maximálnímu abstrahování vybraných objektů a přesto, že ještě vytušíme reálný podtext, tak celek působí jako barevně vyvážená abstraktní mozaika, vitráž, ve které pocitové chápání obsahu nabývá na významu.
Karel Vysušil je v prvé řadě malířem, ale grafika má pro jeho dílo a vývoj obdobný význam a je stejně hodnotná a obsahově bohatá. Pomineme-li dřevořez, linořez, ručně kolorované suché jehly, které se stávají jedinečným originálem a pro nedostatek prostoru nemohou být dnes vystaveny přesto, že dovolují sledovat Vysušilův vývoj a talent, pak vybraná kolekce grafických listů realizovaných technikou litografie nám prozrazuje několik základních pravd:
Autor omezil náklad svých tisků na minimální počet listů, někdy pět, jindy deset kusů, aby mohl uplatnit při náročné práci v dílně Tomáše Svobody větší počet barev a aby se jednotlivé grafické listy staly v podstatě originály. Přísný dohled autora při tisku zaručuje výbornou kvalitu a možnost pozměnit výchozí záměr, případně doplnit další barevný tón. Méně zdařilé tisky jsou likvidovány nebo použity při realizaci složitých koláží, zhotovených právě jen z vlastních rozstříhaných grafických listů, které promyšleně kompozičně přepracoval na nové obsahově bohaté originály. Koláž tak Karel Vysušil opět povýšil na mimořádně náročné umělecké dílo, při jehož realizaci uplatňuje kvalitní pracovní postupy i materiály. Z vystavených ukázek je zřejmé, jak složitý a finančně náročný postup umělec zvolil.
Z rozsáhlé kolekce jsme společně vybrali jen některé významné listy a věřím, že budou Karla Vysušila plně reprezentovat a najdou upřímný obdiv diváků s vytříbeným vkusem. Pokud jste si tedy doposud zachovali fantazii dítěte, budete dnes určitě potěšeni. Dovolte mi závěrem citovat větu Karla Čapka z jedné jeho povídky: „Fantazie, to není přestavovat si něco, co věci nejsou, ale něco, co by mohly být“.

Karel Žižkovský