S výtvarným uměním se setkáváme denně, ať už ve městech nebo na venkově. Na náměstí stojí často pomníky slavných osobnostía kostely bývají místem nejen pro rozjímání, ale i pro setkání s uměním. Ale jen málo lidí to vnímá a ještě méně z nich je tím okouzleno. Jsou ovšem jedinci, kteří už od mládí tíhnou k tomu nakreslit, vymodelovat nebo jinak ztvárnit reálný či fantazijní svět. Později se někteří z nich hlásí na školy s výtvarným zaměřením a pokud mají talent, pokračují na této cestě dále.
Jeden z takových talentovaných mladíků, Václav Frydecký, se vyučil uměleckým řezbářem v rodné Olomouci. Jeho umělecká dráha počala vstupem na VŠ UMPRUM v Praze, kde studoval u prof. B. Stefana a později na AVU
u prof. J. Laudy. Od roku 1957 až do roku 1971 pracoval jako odborný asistent u prof. V. Makovského, K. Hladika a J. Bradáčka. Tolik o jeho studiu.
Důležité je to, že v době, která byla pro výtvané umělce takříkajíc dobou temna, strávil Václav Frydecký mezi vynikajícími učiteli-sochaři. Měl tak příležitost se uchránit od vnějších negativních vlivů a zachovat si své ideály.
Důkazem toho, že se výtvarníci bouřili proti státní doktríně socialistického realismu, je vznik skupin, které vystoupily proti tomuto oficiálnímu dogmatu. První z nich byla skupina Máj v roce 1957, později se připojily i další skupiny.
Šedesátá léta působila blahodárně na každého talentovaného umělce. Rodily se nové tendence, experimentovalo se a volněji se dýchalo. Václav Frydecký v těchto letech vytvořil vynikající sochu mytologickě postavy Prométhea, která byla odlita v bronzu. Socha však musela být z ideologických důvodů odstraněna z místa určení před centrální budovou tranzitního plynovodu. Dnes můžeme sochu vidět na nádvoří Fakulty tělesné výchovy a sportu UK ve Vokovicích. Podle mě by si však zasloužila místo v expozici stálé sbírky moderního sochařství v Národní galerii.
Pro tvorbu je velice důležité, v jaké době dílo vzniká. Doba se mění, každá generace má jiné estetické cítění, vkus a také používá jiné výrazové prostředky. osloví-li dílo i další generace, či je aktuální jen v době svého vzniku, o tom rozhodne až čas.
Co na Václavu Frydeckém obdivuji já? To, že má smysl pro tvar a modelaci povrchu soch, hlavně u podobizen. Dává jim vnitřní náboj, umí vystihnout charakter portrětovaného jako málokdo. Tyto podobizny dnes tvoří páteř jeho tvorby, ale nesmíme také zapomenout, že je vynikající kreslíř. V nedávné době byl k vidění výběr jeho tvorby v pobočce muzea TGM. Rakovník v Městském muzeu v Novém Strašecí. Tam se po 20 letech sešli opět malíři, sochaři a grafici na společné výstavě „Explozia Mánes“. Pod tímto názvem se skrývá známý fotbalový klub výtvarníků spojující umělce různých výtvarných názorů. Koncem 50. let dokonce společně vystavovali i navzdory jinému výtvarnému vyjádření. Tyto výstavy se většinou konaly mimo hlavní město. Dnes se některá jména vyslovují s úctou, jejich díla jsou zastoupena v prestižních galeriích po celé Evropě. Václav Frydecký byl důležitým Členem tohoto klubu, kde vystupoval v roli nesmlouvavého obránce.
Je to osobnost nepodléhajícímódním trendům ve výtvarném umění. Zůstává po léta věrný svým představám o sochařské tvorbě. Jeho duchovní svět je jeho vnitřní silou, s kterou může ještě dlouhá léta tvořit.
Já mu přeji, a to nejen pro tuto výstavu. aby zůstal i nadále věrný sám sobě a dokázal svým dílem zaujmout i další generace.
Karel Vysušil