List, který adresuji milovníkům umění, je jednak informací, jednak nevtíravou suplikou. K jeho sepsání mě přiměl význačný český fotograf Ing. Jaroslav Kučera, který je iniciátorem bohulibého záměru Sdružení IDEÁL, jehož programem je prezentace českého poválečného umění, zejména výtvarného. Podnětem k uspořádání jedné z nich, resp. několika plánovaných akcí je pětačtyřicáté výročí založení fotbalového klubu pražských výtvarníků Explosia Mánes.
Skutečnost, že jsem podlehl a následující text napsal, provází několik paradoxů. Tím prvním a základním je ten, že jsem autorem z následně uvedených důvodů neměl být. Ale tak už to v životě chodí, že člověk přijde k něčemu „jako slepý k houslím“. Druhým paradoxem je skutečnost, že nejsem ani umělcem, ani kunsthistorikem, ani teoretikem umění. Jsem jeho „pouhým“ milovníkem. Vysvětluji sám sobě, že to by mohlo stačit. Třetím je můj značně vlažný vztah ke sportu. V názoru na něj dávám za pravdu prezidentu Ronaldu Reaganovi, kterým mínil, že „sport je poslední možností, kterou naše civilizace dává lidem k fyzické agresivitě a je válce nejbližší lidskou činností, jen bez smrtícího východiska“. Ale protože jsem lékař, beru z profesionálního hlediska současně i Rosendorfovo konstatování, že „sport sice dává dohromady národy, ale že díky sportu mají i lékaři dávat co dohromady“. Každý z nás se přece musí něčím živit. (A to ponechávám stranou poněkud vyhrocený názor oblíbeného autora detektivních příběhů komisaře Maigreta – Georga Simenona, který tvrdil, že „sport je v rozporu s inteligencí“. Ovšem uznávám, že nelze zevšeobecňovat.)
Zvláště musím zdůraznit (a to je další, už čtvrtý paradox), že nejenom nejsem sportovec, ale že už vůbec nejsem fotbalista. Do míče jsem kopal jen jako docela malý kluk a na ligovém zápasu jsem byl jen jednou v životě – na Spartě. K dalším návštěvám fotbalových zápasů mě nezlákal. Nelíbí se mi, že se při kopání sice kope do míče, ale často i do soupeřů. Také mě nahlodalo přesvědčení srbského spisovatele a aforisty Dušana Radoviće. Podle něho „soustřeďuje fotbal dva druhy mužů: ty, co nemají dívky, a ty, kteří mají ženy“. To obojí považuji za dehonestující. Pátým paradoxem je pro mne lékaře, tedy v podstatě biologa poruch lidského těla také to, že pobíhání dospělých po velkém fotbalovém hřišti je proti přírodě. Pán Bůh vybavil ryby ploutvemi proto, aby mohly rejdit ve vodě, mnohý hmyz a ptáky křídly, aby mohli létat vzduchem, a savce dvěma páry nohou, aby mohli běhat za kořistí nebo utíkat, aby se kořistí nestali. Člověku dal však dvě ruce, kterými má tvořit, a dvě nohy, jejichž funkcí je přemísťovat se důstojně z místa na místo a ne se okopávat, padat, lámat si končetiny a trhat vazy a šlachy a podílet se systematicky na rozvoji artrózy různých kloubů a tím vším se vyřazovat z činnosti vyvolené Osudem. Kreslíř a grafik se zlomeným ukazováčkem může sotva vládnout tužkou či rydlem a malíř či sochař o berlích nemůže stát před stojanem nebo rozdělanou sochou v životní velikosti.
Ovšem vím dobře, že už dávno měli umělci, ač každý z nich výrazný individualista, tendenci se sdružovat. Čeští malíři bývali až do doby Rudolfa II. řazeni k řemeslníkům. Na „uměleckost“ se ale přece jen nahlíželo trochu jinak. Byla jaksi nadřazena ostatním řemeslům a „mistrům řádů a pořádků cechovních“ a dávat ji do jednoho pytle s cechem kloboučníků, rukavičkářů, punčochářů a dalších podobných by bylo nedůstojné. Napravil to slavný císař vydáním majestátu z 27. apríla roku 1595, ve kterém přikázal, aby „víceji od datumu tohoto listu od žádného za řemeslo pokládáni nebyli a řemeslem se nejmenovali ani nepsali, nýbrž umění malířského“. Jak běžel čas, zejména pak od 19. století přes 20. až do současnosti, se malíři a ostatní výtvarníci seskupují do různých sdružení a skupin, proklamujících jejich lišící se názory, ideje, směry a techniky. To je zcela přirozené. Ale družit se zanícením pro fotbal, který nemá s uměním nic co do činění, což navíc není snadné, protože, jak míní Jiří Novák, je „fotbal kolektivní hra, pro kterou výbor shání svízelně jedenáct individualit“? To by se asi Rudolf II. divil!
Stalo se, bez ohledu na všechno dosud uvedené, že někteří příslušníci českého poválečného výtvarnictví fotbalu propadli a já se s tím musím smířit. Neorganizovanou jedenáctku měli už na Akademii výtvarných umění v letech 1953-1960. Založit regulérní klub ale napadlo až v roce 1965 malíře Jaroslava Blažka a stalo se tak o dva roky později (1967). Pojmenování klubu vzalo počátek v hospodě na letenské Belcrediho třídě, dresy navrhl Zdeněk Holub a pak už se to všechno rozjelo. Pravidelně třikrát týdně trénink, a to za každého počasí, při dvacetistupňovém mrazu, ve sněhu, s převlékáním venku. Četná utkání na různých místech (i na Slovensku) s různými soupeři, včetně staré gardy Slavie. (Jen okrajově – sám zakladatel Explosie Jaroslav Blažek si zlomil nohu o legendárního Pepu Bicana.) Hráli s nadšením a zápalem, jak o tom svědčí přetrvávající vzpomínky a útržkovité záznamy. Vzbuzují ve mně dojem, že členové Explosie toužili nezřídka vyniknout více ve fotbalu než ve výtvarnictví. Když se vyběhali, uchýlili se k přátelským Šplechtům a sklenici do útulné hospůdky a bylo jim dobře. Podařilo se jim oprostit se od denních trampot, které násobil v té době k pohrdání zlotřilý režim. V Explosii se nedružili za účelem výtvarným, ale společenským. Přibývalo let, krátil se jim dech, ozývaly se klouby, ale zůstávalo kamarádství, vyjádřené tak krásně Wrightovým „stejně jako je lepší k pálení staré dřevo, k projíždění starý kůň, ke čtení stará kniha a k pití staré víno, je třeba si přát staré dobré přátele“. Někteří už ho užívat nemohou, ostatním zůstává ve vzpomínkách. Pro nás, kteří jsme ty výtvarnické matadory neviděli kopat do míče, je nesnadné si je představit, jak pobíhají v trikách a štulpnách. Ale nestárne jejich dílo, to stárnutím nabývá na hodnotě. Kdyby nehráli kopanou, mohlo být početnější. Ale odpusťme jim to a vzdejme jim hold, připomeňme si jejich úsilí a úspěchy, protože si to zaslouží. I přesto, že hráli fotbal – ovšem s láskou. Nebo snad právě proto?
Josef Koutecký