Václav Frydecký - sochař
žil a pracoval v Praze

Narodil se 8. 9. 1931 v Olomouci, zemřel 2.12.2011 v Praze. V Olomouci vychodil obecnou a měšťanskou školu a po absolvování jedné třídy gymnázia vstoupil do učení k olomouckému řezbáři J. Kubečkovi. V dílně se pracovalo převážně pro kostely - plastiky, rámy, restaurování starých soch a obrazů atd. Tím se postupně dostává do blízkého styku se starým uměním, který v něm podporoval vlastní zálibu v kreslení a modelování. V r. 1950 ukončil učení tovaryšskou zkouškou. V témže roce byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do školy prof. Bedřicha Stefana. Po třech letech přestoupil na Akademii výtvarných umění k prof. Janu Laudovi. V jeho atelieru se mu dostalo nejlepšího školení, protože měl možnost pracovat v jeho soukromém ateliéru jako pomocník. Absolvoval v r. 1 955, následovaly dva čestné roky studia a na podzim r. 1958 byl jmenován asistentem prof. Jana Laudy. Po jeho smrti byl asistentem postupně u prof. Makovskeho, prof. Hladíka, nakonec u doc. Bradáče. Od roku 1962 byl jmenován odborným asistentem kreslení pro sochaře a architekty. Součástí výuky sochařských ateliérů byla přímá spolupráce s architekturou (prof. Frágner, později ak. arch. prof. Cubr). Po ukončení pracovní smlouvy s AVU v r. 1971 odešel ze školy a věnuje se monumentální plastice ve spolupráci s architekty a portrétúm.


Jak se Václav Frydecký orientoval mezi vlivy školy a sochařstvím své doby, dokumentují plastiky nesoucí data zaznamenávající období po absolvování Akademie v roce 1957. Ukazují dovršený názor na výstavbu tvaru, jenž je v jeho pojetí živým organismem rostoucím z vnitřku hmoty. Je to asi dědictvím umělců, s nimiž se ve svém předešlém vývoji setkal, že se nestal experimentujícim výtvarníkem. Současně s kompozicí tvaru obíral se výslednou myšlenkou díla, i když přitom neztrácel ze zřetele vlastní fyzické prožitky vznikající v průběhu zápasu o tvar. To mu umožnilo, aby si našel vlastni základnu, z níž řešil problém, jak dílu uchovat od počátku vyrovnanou schopnost konfrontace s modelem a přitom působit výstavbou formy naplněné zcela jeho osobní vitalitou. Nikde mu nejde o zobrazení vnější akce, ale o vyslovení míry vztahu k tématu, jímž se obírá. Jak postupoval čas, rodily se v jeho dílně, současně s kompozicemi tvarů odvozených z pozorování skutečnosti, i sochy otevřené konstrukce. Lze říci, že jeho charakterizuje barokní dynamismus. Takto na nás působí především jeho Prometheus, na němž začal pracovat v roce 1967. Jeho definitvní provedení v bronzu bylo původně určeno pro centrální budovu Tranzitního plynovodu v Praze, ale po trapném ideologickém zásahu bylo dílo odstraněno a dnes se s ním můžeme setkat v nádvoří fakulty tělesné výchovy a sportu UK ve Vokovicích. V této soše zatím vrcholí sochařské umění Václava Frydeckého. Dílo nás na první pohled upoutává svojí dynamikou, výstavbou celku z tvarů formovaných jako samostatné plastické jednotky. V tomto díle přesáhl Václav Frydecký nejsilněji rámec sochařské estetiky a zahrnul do působnosti díla hlubokou životní filozofii. Zpracoval zde téma, které v každé historické situaci nabývá nového a vždy aktuálního smyslu. Mytologická postava Prométhea, kterému se podařilo ukrást bohům na Olympu oheň a obohatit jím život pozemštanů a trest, jenž jej za to stihl, to jsou symboly, jež zneklidňovaly filozofy a básníky od nepaměti. Také Prométheova odvaha dát přednost mukám před tím, aby otrocky sloužil vladaři Olympu Diovi, stala se motivem mnoha uměleckých realizací.
Samostatnou kapitolu sochařského působení Václava Frydeckého tvoří jeho portréty. Tím, že si v těchto plastikách musí být lidé podobní, neztrácí se však jejich umělecký dosah a umělecká hodnota. l takové tendence, které musíme chápat jako jednoznačné směřování k veristické krajnosti, mají za určité historické situace své výtvarné oprávnění, jedná se v případě Václava Frydeckého opět o osvojování skutečnosti uměleckými prostředky. Povrchová struktura modelace, chvění hmoty, stopy práce prstů nezůstávají být jenom prostředky k docílení zrcadlení skutečnosti, ale hovoří zase s osobitou vitalítou o vnitřním světě toho, kdo takto zpracoval mrtvou hmotu. Dokonce máme dojem, že Václav Frydecký ve svých portrétech přímo hmatatelně vyžaduje si na nás opačný pohyb interpretačního chápání nežli díla pouze veristicky pravdivá. Autor z nich hovoří o svém vztahu k potrétované osobě. Václav Frydecký nám dal nahlédnou do své dílny. Zároveň tím manifestuje úsilí jedné části generace, jejímž osudem byl realismus. A přece příklad Václava Frydeckého ukazuje, že bylo tehdy možné, v oněch krutých letech, kdy vnikal do světa umění, že dogmata realismu nemusela postihovat pouze určité formální postupy, nemusela ujařmovat umělce v jeho duchovním světě, ale naopak zesilovala v našem autorovi tvořivost schopnou osvojovat si svět, jenž si vytvořil, a to z těch prostředků, které mohou působit jako poselství pravdy a víry v sílu života.
Úvod do katalogu (kráceno) prof. František Dvořák