František Ronovský - Malíř, grafik
František Ronovský studoval v období 1948-53 na Akademii výtvarných umění u prof. M. Holého. Na této škole byl později aspirantem (1958-61) u svého někdejšího učitele prof. K. Součka. V malbě i kresbě od počátku byl a zůstal důsledným figuralistou, lidský, expresivní, dramatický. Krátké období abstrakce (1962-63) bylo jen epizodou. Vystavovat začal již během studií. Byl členem výtvarné skupiny Etapa (1961-70) spolu s malíři V. Kimlem, J. Pešicovou, O. Synáčkem, sochařem F. Štorkem a dalšími. Programem Etapy byl „senzualizmus, intimizmus i zobrazení života a cítění dnešního člověka se snahou obohatit život poezií“ a v případě F. Ronovského také prózou jako svědectvím o lidském vědomí a bytí. F. Ronovský měl individuální výstavy v Čechách a na Moravě (Praha, Ostrava, Karlovy Vary, Bruntál, Litoměřice, Teplice), na Slovensku jenom v Bratislavě (1960 a 1986 v Galerii města Bratislavy). Jeho obrazy byly též na Bienále mladých v Paříži (1961), na Bienále v Benátkách (1968, kde získal též cenu) a na Bienále v Sao Pano (1969). Početné byly jeho studijní cesty: NDR, NSR, Sovětský svaz i Střední Asie, Paříž, Vídeň, Itálie, Belgie, Holandsko. Kreslil a maloval především v Praze i ve svém vesnickém sídle, v Hajské ulici Strakonic.Figurální kompozice Františka Ronovského vždy byly i zůstávají autentické, dobové, bezprostřední. Jsou však také nadčasové a v oblouku narození - život - smrt tvoří velikou klenbu lidské existence i proměnlivé, ale neměnné sudby nás, lidí této Země.
František Ronovský byl malířem nové figurace jako velikého proudu umění evropského od konce 50. let 20. století. Jeho figurace, jako téma člověka, byla však figurací permanentní a programovou, jednak ve vztahu umělce ke světu „jeho“ lidí a jednak ve vazbách malíře k sobě samému, k filozofii i psyché jeho díla. Důležité byly též historické kontexty jeho díla - Degas, Rouault, předtím kubistický Picasso a ještě hlouběji Rembrandt a mistři italské renesance - Piero della Francesca, Bellini, Veronese. Pak to byl již František Ronovský, člověk druhé poloviny 20. století a malíř lidských osudů této složité doby. Technikou enkaustiky (vosková malba) i akrylu maluje svá díla i rozměrné triptychy: motivy kalvárie, ženské akty, hody, venkovská témata, svatby, obrazy rodiny a stárnoucí matky, volné cykly Loučení a Vzpomínky, skupinové portréty, kavárny, obrazy z Paříže i Amsterodamu, ale též z hospody v Hajské… To vše jako osobité i všední příběhy lidí, jako obrazy svědectví, pocitu, smutku i bolesti, ale též víry v sílu člověka, v monumentalitu i malých lidí velikého světa. F. Ronovský maluje též „místa děje“ (E. Petrová), jeho obrazy jsou „plné dojetí, soucitu a nostalgie“ (J. Kříž) a B. Hrabal říkal, že „jeho vidění světa má stejně tak blízko k renesanci jako k Fellinimu“.
Vzpomínám na jeho výstavy v Bratislavě i v Praze. Dodnes mne fascinuje živá plocha pláten jeho obrazů, otevřených jako jeviště divadla světa i jako nekonečný prostor pro okamžik i věčnost. V tom prostoru jsou lidská gesta, objetí, pohyb i chvíle zamyšlení, klidu i úzkosti. Jsou zde též slova, neslyšitelný zpěv i viditelné opojení. A vedle hlasů také ticho nejen loučení, ale též uvítání člověka a lidí, kteří byli, jsou a budou