stacks_image_12562B6F-34EC-4FA5-ADBA-92718972F651

Jaroslav Hladký - sochař
žije a pracuje v Praze

Sochař Jaroslav Hladký se narodil 1. července roku 1942 v Praze. Mezi lety 1956 a 1960 studoval Střední uměleckoprůmyslovou školu keramickou v Karlových Varech u prof. Strnada.  Po studiích na střední škole nastoupil do sochařského ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Karla Hladíka. Působil jako pedagog na fakultě Univerzity Karlovy v Praze.  Jaroslav Hladký se ve své tvorbě zabýval především realisticky pojatou figurou se sportovní tématikou pro budovy škol a sportovní areály. V roce 1982 vytvořil pro park Folimanka legendární sochu Skateboardista, která svým námětem předběhla svou dobu, bohužel byla při revitalizaci parku v roce 2008 odstraněna.

Jaroslav Hladký: Smích skrze slzy
Když Milouš Jakeš se svou suitou kdysi procházel Salónem pražských výtvarníků, užasle vrtěl hlavou, nicméně trousil kolem sebe moudré postřehy. Jedno ze svých zastavení věnoval dílu akademického sochaře Jaroslava Hladkého, ale u něho neřekl nic. Jen poplašeně zamrkal a polkl. Jmenovaný Mistr, tehdy v plné síle svého realismu, kořeněného však vždy notnými dávkami humoru, vystavil mírně nadživotní zpodobení čehosi na způsob českého rekreanta v bratrské NDR: v plné kráse jeho nahoty (polychromovaná socha nezanedbala ani "civilizační" bělost míst obvykle skrývaných), s fotoaparátem zřetelně endérácké provenience (opět) na pivním panděru, na hlavě s kloboukem propagujícím výrobky n. p. Barum. Ruce měl za zády (a v nich žváro) a na tváři, částečně kryté slunečními brýlemi, výraz nadutého blbce. Pokud někdo pomýšlel na výtvarné zpodobení výdobytků "reálného socialismu" tehdejších let, pak Hladkého "Hambář" (psaný dokonce s "m") je bezpochyby jedním ze zcela mimořádně vydařených děl. Nehledě na stránku čistě výtvarnou: na sílu výrazu, jejž umělec dosáhl, jakkoliv se to zdá být neuvěřitelné, bez výraznější nadsázky (aniž by vykročil z rámce akademicky zodpovědného ztvárnění těla), nebo na jeho zacházení s napětím mezi nahotou a zahalováním (klobouk, brýle, fotoaparát v pouzdře!), vnášejícím do díla i určitý prvek absurdity.
          Hladký tenkrát na Salónu vystavil také své oblíbené "Dobré ráno Mistře", úsměvně se hlásící k obecně orientovanému (a vždy lehce ironickému) humoru, nicméně jádro celé jeho tvorby je kupodivu spíše vážné. Jakoby zcela vážný a seriózní odchovanec dobré akademické tradice (studoval v letech 1960-66 na pražské AVU u prof. Hladíka) chtěl jít hloub pod kůži povrchnosti (a pracně pěstovaného obrazu své doby a společnosti) a objevil při tom vypovídací sílu jemně poťouchlého, inteligentního humoru. Humor je Hladkému dán už od přírody a kdo jej zná, dobře ví, že navenek jím Mistr ani moc nehýří. Mistr Hladký, nakonec zodpovědný vysokoškolský pedagog, obvykle jen komentuje, občas rýpavě, ale zpravidla trefně. Stejně jako je rýpavá a trefná celá jeho tvorba. Jeho "Degenerálové", krutá zpodobení degenerované moci nechvalně proslulých generálních tajemníků, vznikali už za studia na AVU. Další díla jsou méně expresívní a nacházíme v nich už typickou Hladkého úsměvnost, nicméně vždy provázenou vědomím smutku nad stavem věcí, jež sochař svou úsměvnou ironií komentuje. Eroticky žertovní "Spermoníci", "Česká otázka" s jejími "Broilery" a "Lezouny", nadutí hlupáci s pendreky co "Pilíře" normalizace... až po slavného "Tajemníka" s aktovkou a "Generálního zahradníka", povinně přejmenovaného na "Zlatou renetu". Nehledě na to, že i dnešní doba skýtá témat víc než dost. Stejný humorný odstup od povinné reprezentativní vážnosti dýše i z Hladkého četných děl pro veřejná prostranství a úřední budovy: i když tam jde o prostá zpodobení hrajících si školáků, bruslařů anebo sportovců, sotva lze kolem nich přejít bez úsměvu a bez zamyšlení nad častým rozporem mezi obecně udržovanými pravdami a daleko prostší a někdy i úsměvnější realitou. Neveselý humor Gogolových děl byl kdysi přirovnán ke "smíchu skrze slzy". Zdá se, že na tvorbu Jaroslava Hladkého se to hodí zcela přesně. Jaromír Adamec