List, který adresuji milovníkům umění, je jednak informací, jednak nevtíravou suplikou. K jeho sepsání mě přiměl význačný český fotograf Ing. Jaroslav Kučera, který je iniciátorem bohulibého záměru Sdružení IDEÁL, jehož programem je prezentace českého poválečného umění, zejména výtvarného. Podnětem k uspořádání jedné z nich, resp. několika plánovaných akcí je pětačtyřicáté výročí založení fotbalového klubu pražských výtvarníků Explosia Mánes. Skutečnost, že jsem podlehl a následující text napsal, provází několik paradoxů. Tím prvním a základním je ten, že jsem autorem z následně uvedených důvodů neměl být. Ale tak už to v životě chodí, že člověk přijde k něčemu „jako slepý k houslím“. Druhým paradoxem je skutečnost, že nejsem ani umělcem, ani kunsthistorikem, ani teoretikem umění. Jsem jeho „pouhým“ milovníkem. Vysvětluji sám sobě, že to by mohlo stačit. Třetím je můj značně vlažný vztah ke sportu. V názoru na něj dávám za pravdu prezidentu Ronaldu Reaganovi, kterým mínil, že „sport je poslední možností, kterou naše civilizace dává lidem k fyzické agresivitě a je válce nejbližší lidskou činností, jen bez smrtícího východiska“. Ale protože jsem lékař, beru z profesionálního hlediska současně i Rosendorfovo konstatování, že „sport sice dává dohromady národy, ale že díky sportu mají i lékaři dávat co dohromady“. Každý z nás se přece musí něčím živit. (A to ponechávám stranou poněkud vyhrocený názor oblíbeného autora detektivních příběhů komisaře Maigreta – Georga Simenona, který tvrdil, že „sport je v rozporu s inteligencí“. Ovšem uznávám, že nelze zevšeobecňovat.)
Zvláště musím zdůraznit (a to je další, už čtvrtý paradox), že nejenom nejsem sportovec, ale že už vůbec nejsem fotbalista. Do míče jsem kopal jen jako docela malý kluk a na ligovém zápasu jsem byl jen jednou v životě – na Spartě. K dalším návštěvám fotbalových zápasů mě nezlákal. Nelíbí se mi, že se při kopání sice kope do míče, ale často i do soupeřů. Také mě nahlodalo přesvědčení srbského spisovatele a aforisty Dušana Radoviće. Podle něho „soustřeďuje fotbal dva druhy mužů: ty, co nemají dívky, a ty, kteří mají ženy“. To obojí považuji za dehonestující. Pátým paradoxem je pro mne lékaře, tedy v podstatě biologa poruch lidského těla také to, že pobíhání dospělých po velkém fotbalovém hřišti je proti přírodě. Pán Bůh vybavil ryby ploutvemi proto, aby mohly rejdit ve vodě, mnohý hmyz a ptáky křídly, aby mohli létat vzduchem, a savce dvěma páry nohou, aby mohli běhat za kořistí nebo utíkat, aby se kořistí nestali. Člověku dal však dvě ruce, kterými má tvořit, a dvě nohy, jejichž funkcí je přemísťovat se důstojně z místa na místo a ne se okopávat, padat, lámat si končetiny a trhat vazy a šlachy a podílet se systematicky na rozvoji artrózy různých kloubů a tím vším se vyřazovat z činnosti vyvolené Osudem. Kreslíř a grafik se zlomeným ukazováčkem může sotva vládnout tužkou či rydlem a malíř či sochař o berlích nemůže stát před stojanem nebo rozdělanou sochou v životní velikosti.
Stalo se, bez ohledu na všechno dosud uvedené, že někteří příslušníci českého poválečného výtvarnictví fotbalu propadli a já se s tím musím smířit. Neorganizovanou jedenáctku měli už na Akademii výtvarných umění v letech 1953-1960. Založit regulérní klub ale napadlo až v roce 1965 malíře Jaroslava Blažka a stalo se tak o dva roky později (1967). Pojmenování klubu vzalo počátek v hospodě na letenské Belcrediho třídě, dresy navrhl Zdeněk Holub a pak už se to všechno rozjelo. Pravidelně třikrát týdně trénink, a to za každého počasí, při dvacetistupňovém mrazu, ve sněhu, s převlékáním venku. Četná utkání na různých místech (i na Slovensku) s různými soupeři, včetně staré gardy Slavie. (Jen okrajově – sám zakladatel Explosie Jaroslav Blažek si zlomil nohu o legendárního Pepu Bicana.) Hráli s nadšením a zápalem, jak o tom svědčí přetrvávající vzpomínky a útržkovité záznamy. Vzbuzují ve mně dojem, že členové Explosie toužili nezřídka vyniknout více ve fotbalu než ve výtvarnictví. Když se vyběhali, uchýlili se k přátelským Šplechtům a sklenici do útulné hospůdky a bylo jim dobře. Podařilo se jim oprostit se od denních trampot, které násobil v té době k pohrdání zlotřilý režim. V Explosii se nedružili za účelem výtvarným, ale společenským. Přibývalo let, krátil se jim dech, ozývaly se klouby, ale zůstávalo kamarádství, vyjádřené tak krásně Wrightovým „stejně jako je lepší k pálení staré dřevo, k projíždění starý kůň, ke čtení stará kniha a k pití staré víno, je třeba si přát staré dobré přátele“. Někteří už ho užívat nemohou, ostatním zůstává ve vzpomínkách. Pro nás, kteří jsme ty výtvarnické matadory neviděli kopat do míče, je nesnadné si je představit, jak pobíhají v trikách a štulpnách. Ale nestárne jejich dílo, to stárnutím nabývá na hodnotě. Kdyby nehráli kopanou, mohlo být početnější. Ale odpusťme jim to a vzdejme jim hold, připomeňme si jejich úsilí a úspěchy, protože si to zaslouží. I přesto, že hráli fotbal – ovšem s láskou. Nebo snad právě proto?
Komentář Františka Vildta z doby před rokem 1967, kdy ještě nebyl přijat název spolku Explosia Mánes
Balón je kulatý ……… a v tom je ta potíž
Když jsem se onehdy setkal s dávným spolužákem z vršovického gymnázia, malířem Ronovským, vedl svalnaté řeči o fotbale. Moc se mi to nezdálo a tak mě začal usvědčovat. „Dáváme dohromady mančaft z malířů, sochařů a grafiků. Už jsme hráli jeden zápas s AAAAA (pod touto záhadnou zkratkou se skrývá, jak jsem se později dozvěděl, tzv. Atletická amatérská asociace asistentů architektury). Každou středu trénujeme pod strahovskou televizní věží. Přijď se podívat a vem si s sebou kecky.“
Snad proto, že má fotbalová činnost probíhala v posledních patnácti letech výhradně vně onoho magického obdélníka označeného šesti praporky, jsem se nechal zlákat.
Onoho rána se sešlo na Strahově sedmnáct mužů, více či méně statných postav, včetně pěti plnovousů. Mezi nimi byli i takoví, kteří se už v minulosti s tou kulatou kůží seznámili. Sochař Malich hrával za Iskru Holice, malíř Kleindienst za armádní jedenáctku, Blažek za SK Kostice a AFK Praha XIV, Ronovský žongloval s balonem v dorostu Sparty a keramik Langer hrával dokonce ještě před dvěma lety za smíchovskou Tatru.
Pro většinu mužstva by však asi bylo jednodušší gól namalovat, uplácat z hlíny nebo obtisknout, než se trefit mezi ty tři tyče. Když nic jiného, tak si aspoň kromě fotbalového neumění přínesli s sebou v poměrně zralém věku mladický elán.
V tréninkovém utkání 2 x 60 minut hrálo většinou sedm proti devíti, sochař Malich si totiž mezitím stačil ještě natáhnout sval. V první půli se spíš zaměřovalo a některé střely z kumštýřských kopaček šly jen těsně kolem Strahova. „Svlečení“, ač v početní nevýhodě vedli 1:0, ale po přestávce, když už mnozí padali únavou, začaly padat i branky a „oblečení“ nakonec vyhráli 8:3. Jedno na tom všem bylo moc sympatické. Nikdo nikomu nenadával, nikdo nikomu nic nevyčítal a když grafik Vysušil spálil vyloženou šanci, těšili ho kamarádi „nic si z toho nedělej, Pelé taky překop“. No a Karlík pak dal dvě hezké branky.
O přestávce a po zápase se nejen odpočívalo, ale schůzovalo. Mladé mužstvo má starosti. Je třeba dohodnout klubové barvy a největší potíže jsou s názvem. Hokejisté, kteří už léta hrají pod hlavičkou „Paleta vlasti“, se brání vytvoření fotbalové odnože a tak se hledá pro klub nové jméno. Mezi návrhy se vyskytl i „Slovan Kumšt“ a několik nesrozumitelných zkratek, ale k dohodě nedošlo. Nakonec všichni dostali úkol vymyslet do příštího tréninku aspoň dva názvy.
Hovořilo se o všem možném, že sochař Nepraš s sebou placené lichotníky, že malíř Holub příště přivede černou perlu z Ghany, která hraje s číslem tři, takže o zametače už je postaráno, že by se měly dresy koupit v Kotcích a o mnohých jiných důležitých věcech.
Na nejbližší dobu připravují kumštýři zápas s Čs. Rozhlasem a na podzim zájezd na hody do Lanžhota, přičemž malíř Kleindienst varoval před přílišným optimismem. „Na venkově už hodně odkoukali z televize, už se tam jen tak vyhrávat nedá.“ Pro jistotu si vezmou s sebou něco do tomboly.
Potom se všichni sebrali a odešli k volovi, tedy k „Černému“ na Hradčany na jedno nebo dvě piva a jednání pokračovalo.